Helma výsadkář německá ocelová přilba Paratrooper Fallschirmjäger Luftwaffe M-38 WWII Repro

Výrobce: Mil-tec® / Sturm® Reenactment & Living History

Fallschirmjäger byly pobočkou vzdušných sil Luftwaffe před a během druhé světové války. Byli prvními výsadkáři, kteří se zapojili do rozsáhlých výsadkových operací. Velel jim Kurt Student, zástupce Luftwaffe.

Mezi válkami
Během meziválečných let vzbudil rychlý rozvoj letadel a letecké techniky pozornost nápaditých vojenských plánovačů. Myšlenku leteckého vložení velkého množství vojáků na nepřátelské území navrhl během 1. světové války brigádní generál Billy Mitchell, velitel US Army Air Corps ve Francii. Vrchní velení Entente však bylo nuceno od této myšlenky upustit, protože nebylo na takový podnik připraveno, a to jak logisticky, tak materiálně.

Mezi prvními, kteří rozpoznali potenciál výsadkových sil, byly Itálie a Sovětský svaz. První účinný prostředek podpory hromadných výsadkových operací pěchoty přišel s vývojem statického padáku v Itálii v roce 1922, kdy jsou padáky připevněny k vnitřku letadla a automaticky rozmístěny při odletu. Tato technika používaná v německé výstroji Rückfallschirm, Zwangablösung (batožový padák, statická šňůra) umožňovala seskoky v nižších výškách, omezovala vystavení nepřátelské palbě a poskytovala těsnější seskupení zón shozu než jednotlivě rozmístěné padáky typu s trhací šňůrou. Slovo Fallschirmjäger je z německého Fallschirm „padák“ a Jäger „lovec“, lehká pěchota pruské armády.

Sověti jako první demonstrovali vojenské možnosti výsadkové pěchoty ve 30. letech sérií manévrů konaných v letech 1935 a 1936.[2] Ačkoli to bylo poněkud hrubé (sovětští výsadkáři museli opustit své pomalu se pohybující transportéry Tupolev TB-3 poklopem ve střeše a poté se plazit po drátu, postavit se podél křídel a horní části trupu a na rozkaz společně seskočit), podařilo se při cvičení vysadit 1 000 vojáků pomocí výsadků a následně dalších 2 500 vojáků s těžkým vybavením. Shromážděné síly přistoupily k provádění konvenčních útoků lehké pěchoty s podporou těžkých kulometů a lehkého dělostřelectva. Mezi přítomnými zahraničními pozorovateli byl Hermann Göring.

Göring byl ohromen a osobně se zavázal k vytvoření německého vzdušného ramene ve 30. letech 20. století. Jako pruský ministr-prezident a ministr vnitra nařídil v roce 1933 vytvoření speciální policejní jednotky Polizeiabteilung Wecke, která se věnovala ochraně představitelů nacistické strany. Organizací této jednotky byl pověřen Polizeimajor Walther Wecke z Pruské policie, který během pouhých dvou dnů shromáždil speciální oddíl 14 důstojníků a 400 mužů. 17. července byl oddíl oficiálně přejmenován na Landespolizeigruppe Wecke. Dne 22. prosince 1933 byla jednotka znovu přejmenována a stala se Landespolizeigruppe General Göring. Jednotka plnila konvenční policejní povinnosti po další dva roky pod velením Göringova ministerského pobočníka Friedricha Jakobyho, ale Göringovým záměrem bylo nakonec vyrobit jednotku, která by odpovídala Reichswehru.

V březnu–dubnu 1935 Göring transformoval Landespolizei General Göring na první německý výsadkový pluk a 1. dubna 1935 mu dal vojenské označení Regiment General Göring (RGG) (poté, co Adolf Hitler 16. března 1935 zavedl odvod). Jednotka byla začleněna do nově vytvořené Luftwaffe dne 1. října téhož roku a výcvik byl zahájen v Altengrabow. Göring také nařídil, aby byli vybráni dobrovolníci pro parašutistický výcvik. Tito dobrovolníci by tvořili jádro Fallschirmschützen Bataillon („prapor padákových vojáků“), kádr pro budoucí Fallschirmtruppe („padákové jednotky“). V lednu 1936 vytvořilo 600 mužů a důstojníků 1. prapor Jäger/RGG, kterému velel Bruno Bräuer, a 15. ženijní rotu/RGG a byli přemístěni do výcvikového prostoru Döberitz k výcviku seskoků, zatímco zbytek pluku byl poslán do Altengrabow. Německá parašutistická paže byla oficiálně uvedena do provozu 29. ledna 1936 rozkazem dne vyzývajícím k rekrutům pro parašutistický výcvik ve Stendalově parašutistické škole, která se nachází 96 km (60 mil) západně od Berlína. Škola byla aktivována několik měsíců poté, co byly v lednu 1936 zřízeny první výsadkové jednotky a byla otevřena pro aktivní i záložní personál Luftwaffe. Poddůstojníci, důstojníci a další hodnosti Luftwaffe museli úspěšně absolvovat šest seskoků, aby získali parašutistický odznak Luftwaffe (zavedený 5. listopadu 1936).

Typická uniforma výsadkáře pěchoty Fallschirmjäger zahrnovala výsadkovou helmu M36, která se výrazně lišila od typické M1935, M1940 a M1942 Stahlhelm. Výsadkářská helma M36 se často nosila s jemnou nebo širokou síťovinou, často vyrobenou z kuřecího drátu. Během období 1939–41 se uniforma Fallschirmjäger skládala z kalhot Field Grey, tuniky Field Blue a zeleného skákacího pláště. Popruh byl v tomto období často vyroben z hnědé kůže, i když se popruh M1940 lišil. Puška FG-42 byla intenzivně používána jednotkami Fallschirmjäger.

Padák RZ 20 Fallschirmjäger měl pouze jeden kontaktní bod, což znemožňovalo ovládání a přistání bylo obtížné. Kvůli tomu neskákali s puškami, ale dostávali je z kanystru připevněného na samostatném padáku.