Kabát vlněný s odznaky na klopě Bulharsko Varšavská smlouva originál

Detailní popis produktu

Kabát vlněný s odznaky na klopě Bulharsko Varšavská smlouva originál

• Bulgarian Army Coat Wool Gray.
• Dlouhý zimní kabát pod kolena do chladného zimního počasí z výstroje pozemních ozbrojených sil bulharské armády.
• Zapínání přední klopy na 6 plastových knoflíků s hvězdou a kovové háčky pro pohodlné oblékání.
• Dvě přední kapsy na ruce kryté chlopní.
• S ohrnutými rukávy podtrhující armádní styl.
• Vnitřní bavlněná podšívka.
• Hodnostní nárameníky s červenou linií.
• Klopové nášivky s červeným lemováním, doplněné zlatavými odznaky se státním lvem Bulharských ozbrojených sil.
  
• Na zadní vnější straně v úrovni pasu stahovací popruh na dva knoflíky.
• Kabáty jsou po celé délce neolemované.
• Velice kvalitní a hutný vlněný materiál z období studené války /sovětské éry dle Varšavského paktu.
• Vyrobeny v Bulharsku (Bulharská lidová republika) v průběhu 60. let 20. století.
• Zánovní stav (jedná se o nepoužité zboží, kabáty nesou stopy dlouhodobého skladování, zaprášené, ošetřené naftalínem / naftalenem proti molům, vyřazené z armádních zásob).

Barva: uhlově šedá Charcoal Grey 

Materiálové složení: vlněná směs, bavlna

Hmotnost: cca 2,2 kg (velikost IV A)

Výrobce: ЗАВОД ХР БОТЕВ КАДОФЕР (výrobní závody Kalofer)

Armádní originál

VELIKOST	I A	I B	II A	II B	III A	III B	III C	VI A	IV B	IV A	IV C	V A	V B
Výška v cm	123	119	124	118	130	126	114	135	129	130	131	130	126
Obvod hrudi v cm	106	106	112	106	116	112	104	122	116	116	112	126	126
Délka rukávů od ramene v cm	62	61	64	62	64	65	62	68	59	62	63	68	64
Šířka ramene v cm	16	15	16	16	16	15	15	16	17	17	15	18	20
Jedná se o orientační míry oblečení, nikoliv těla

Varšavská smlouva (oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) byl vojenský pakt osmi evropských zemí východního bloku, existující v letech 1955 až 1991.

Vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.

Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Západního Německa do NATO.

Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko.

V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy.[3] Československo pak navrhlo úplné ukončení platnosti smlouvy, které ostatní členové přijali a příslušný protokol zástupci vlád šesti zbývajících členů podepsali na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.

Po rozpadu Sovětského svazu založilo v roce 1992 několik bývalých sovětských republik nový vojenský pakt Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.

Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.

Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska a Albánie) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968.

Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným obsazením západní Evropy během několika týdnů.

Studená válka (anglicky Cold War, rusky холодная война) probíhala zhruba v letech 1947–1991. Byl to stav politického a vojenského napětí mezi komunistickými státy, zejména Sovětským svazem (SSSR) a jeho satelitními státy a spojenci, a západním světem, zejména Spojenými státy americkými (USA) a jejich spojenci.

Studené válce předcházely dvě velké katastrofy, první a druhá světová válka, které proběhly v letech 1914–1918 a 1939–1945. V důsledku těchto událostí se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů, zkráceně OSN. V Chartě OSN, ratifikované 24. října 1945, je stanoveno, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují „uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti“. Použití síly je podle Charty OSN legitimní pouze tehdy, když bylo schváleno Radou bezpečnosti OSN.

Většina válečných či ozbrojených konfliktů, které proběhly v období studené války, se sice svým charakterem od sebe velmi podstatně liší, mají však jako společný znak, že nebyly legální, protože nebyly schváleny formou závazné rezoluce Rady bezpečnosti. Z morálního hlediska mohou všechny války, za nimiž stála snaha organizovaným násilím či krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování, a vedly ke ztrátě lidských životů, být považovány za odsouzeníhodné.

Studená válka, která začala zhruba roku 1947 a trvala až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991, sice nepřerostla ve skutečné válečné střetnutí, střet mezi oběma velmocemi ovšem nemohl být ničím jiným než třetí světovou válkou a první jadernou válkou, do níž by byla pravděpodobně zapojena celá planeta. Kromě toho se na zbytku zeměkoule odehrávalo mnoho dalších konfliktů, v nichž se bojovalo „v zastoupení“ těchto supervelmocí. Vedly se války mezi regulérními ozbrojenými silami, války proti civilistům, občanské války a nově se začalo mluvit o teroristické válce a o válce proti teroru.[1] Její hlavní účastníci vedli tento boj nejrůznějšími metodami, především budováním vojenských koalic, zástupnými válkami, závody ve zbrojení, vojenskou a ekonomickou pomocí zranitelným státům ve vlastní sféře vlivu, špionáží, propagandou, hospodářskými blokádami (například tzv. obilním embargem USA vůči SSSR), předháněním se v technické vyspělosti (například vesmírnými závody) a také rivalitou při sportovních kláních.

Přestože SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. Sovětský svaz vytvořil východní blok ze států východní a střední Evropy, které zprvu také vojensky okupoval, a později si v nich upevnil moc vytvořením vojenského uskupení zvaného Varšavská smlouva (1955–1991) a hospodářského společenství zvaného Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Spojené státy naopak vytvořily západní blok ze států západní Evropy, jako hlavní strategii používaly doktrínu zadržování (containment) komunismu – jakožto ideologie i státního uspořádání – a k tomuto účelu založily několik smluvních organizací, např. Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO). Některé státy, které zůstaly mimo dvě rivalizující společenství, vytvořily Hnutí nezúčastněných zemí.

USA vyhlásilo Marshallův plán, aby zajistilo rychlejší obnovu poválečné Evropy, ale Sovětský svaz nenechal žádný ze států východního bloku plán přijmout. V Latinské Americe a jihovýchodní Asii zase SSSR podporovalo socialistické revoluce, což se nelíbilo mnoha západním zemím; některé z nich se proto snažily socialistický režim svrhnout, což přineslo smíšené výsledky.

Studená válka zaznamenala období relativního klidu i vysokého mezinárodního napětí – např. berlínská blokáda (1948–1949), korejská válka (1950–1953), druhá berlínská krize (1961), válka ve Vietnamu (1959–1975), karibská krize (1962), sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989) nebo zkušební jaderný útok NATO Able Archer 83 (1983). Obě strany využívaly politiku détente k uvolnění napětí a doktrínu vzájemně zaručeného zničení jadernými zbraněmi k vyhnutí se přímým vojenským střetnutím.

V 80. letech USA pod Reaganovou doktrínou zvýšily diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy tento stát trpěl ekonomickou stagnací. Ke konci 80. let sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov zavedl reformní kroky perestrojku (česky „přestavba“; 1987) a glasnosť (česky „otevřenost“; cca 1985). Spolu s dalšími faktory přispěly tyto reformy de facto k rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. Studená válka skončila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a po ní zůstaly Spojené státy po dlouhou dobu dominantní vojenskou mocností.