Medaile Společnost pro německo-sovětské přátelství Johann Gottfried von Herder NDR originál

Detailní popis produktu

Medaile Společnost pro německo-sovětské přátelství Johann Gottfried von Herder NDR originál

Johann Gottfried von Herder (25. srpna 1744 Mohrungen, Východní Prusko – 18. prosince 1803 Výmar) byl německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození.

• Medaille Gesellschaft für deutsch-sowjetische freundschaft DDR / GdR / NVA MEDAL
• mosazná masivní medaile Johann Gottfried von Herder Společnost pro německo-sovětské přátelství
• zadní strana s německým textem Gesellschaft für Deutsch-Sowjetische Freundschaft 1957
• zapínání na spínací špendlík
• originál ze zásob východoněmeckého bloku
• baleno v plastovém průhledném boxu (5,2 x 7,2 x 1,2 cm) - boxy / etue mohou mít oděrky ze skladování
• nové zboží (nepoužité, dlouhodobě skladované, vyřazené z vládních zásob)

Rozměry: cca 2,54 x 4 cm (šířka x výška)

Hmotnost: cca 13g / 28g (balení)

Barva: mosazná patina, modrá

Materiál: mosaz

Johann Gottfried von Herder

Život:

Pocházel z chudých poměrů, od roku 1762 studoval v Královci (tehdy německy Königsberg), kde mezi jeho učiteli byl také Immanuel Kant. Přiklonil se však k vlasteneckému směru J. G. Hamanna, který zdůrazňoval city proti rozumu a věnoval se dílu německého mystika Jakoba Böhmeho. Roku 1764 přišel jako duchovní a učitel do Rigy, roku 1769 cestoval po Francii a 1770 se ve Štrasburku setkal s o čtyři roky mladším Johannem Wolfgangem Goethem, což mělo pro oba životní význam. Z jejich přátelství vznikla skupina Sturm und Drang. Od roku 1771 se stal vrchním duchovním a dvorním kazatelem v Bückeburgu a roku 1776 se s pomocí Goethovou stal superintendentem ve Výmaru. Později přivítal Francouzskou revoluci, což rozladilo řadu jeho přátel, a nakonec se rozešel i s Goethem. Je pochován uvnitř Kostela sv. Petra a Pavla ve Výmaru.

Myšlení:

Byl také ovlivněn francouzským osvícenstvím, na rozdíl od univerzalistického racionalismu Immanuela Kanta však přikládal velký význam národní a jazykové rozmanitosti. Ve své první významné práci „O povaze a původu lidské řeči“ (1772) zkoumal vznik lidského jazyka vůbec a dospěl k závěru, že řeč nejspíše vznikla ne jako nástroj účelové komunikace, ale společného slavení a svátků. Jeho neobyčejně pronikavé náhledy na společenský význam řeči, na její vliv na myšlení a tudíž i na odlišnost lidských kultur dále rozvinul Wilhelm von Humboldt a navázala na ně řada jazykovědců a antropologů až do současnosti.

V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let později vedlo i ke sjednocení politickému a stalo se vzorem pro národní emancipační hnutí ve střední a východní Evropě. Národ je podle něj skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával („Hlasy národů v jejich písních“ 1773). Zabýval se Shakespearem, dávnou poezií germánských národů, ale také poezii Starého zákona, Homérem a Eddou. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost. Na to pak navázal romantismus a také české národní obrození.

Význam:

Jeho dílo mělo nesmírný vliv na myšlení, kulturu i politiku celého 19. století. Jeho úvahy o jazyce a jazycích jsou živé dodnes. Silně ovlivnil filosofii Hegelovu, Schleiermacherovu a Nietzschovu, ale i myslitele anglické a americké (John Stuart Mill, John Dewey), u nás zejména Františka Palackého a celé národní obrození.

Čeští obrozenci druhé, ofenzivní fáze národního obrození (první polovina 19. století) přijali Herderův popis Slovanů a často ho účelově upravovali. Ten jim věnuje poměrně krátké dva odstavce ve svém rozsáhlém díle Myšlenky k filozofii dějin lidstva. Jednotný národ Slovanů popisuje jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, kteří jsou mravní a pohostinní. Věnují se tedy nejvíce zemědělství, ale i drobným řemeslům a kultuře. Označoval je za národ, který nestojí o dobývání a nadvládu nad světem. Kvůli jejich postojům však často bývali podrobováni, a to nejdříve Franky, poté Sasy, a také Tatary. Slovany dále popisoval jako v boji statečné, ale v porobě lhostejné. A co bylo pro obrozence nejdůležitější, věřil, že Slovany čeká svobodná budoucnost, kdy si budou vládnout sami.

Ačkoli si on sám uvědomoval i nebezpečí národních šovinismů a zdůrazňoval, že národy se „učí navzájem“ a jen ve spolupráci mohou dospět dál, dovolávali se ho všichni vlastenci i nacionalisté až do 20. století. Správně odhadl, že vzestup lidových vrstev a jejich vstup do politiky v demokracii posílí význam veřejné komunikace v lidovém (národním) jazyce, který bude hrát i stále významnější politickou roli.

Citáty:

• „Jací jsme, takové budou naše děti.“
• „Život nám byl dán k práci, lásce a zušlechtění.“
• „Nejstarší úděl života je něco nebo někoho milovat tak vroucně, aby člověk proto musel nenávidět jiné.“
• „Knihy je třeba číst s takovou rozvahou a opatrností, s jakou byly napsány.“
• „Jazyk spojil lidi v národ.“
• "Klesni v prach, anebo se vyzbroj řečí!“

Hlavní díla:

• „Pojednání o původu řeči“ (1772)
• „Ještě jedna filosofie dějin ke vzdělání lidstva“ (1774)
• „Lidové písně“ (1778–1779), později pod titulem „Hlasy národů v jejich písních“
• „Ideje k filosofii dějin lidstva“ („Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit“, 1784–1791)
• „O daru jazyků při prvních křesťanských Letnicích“ (1794)
• „O Vzkříšení jako víře, události a nauce“ (1794)