Pouzdro pogumované na bodák SA58 protichemické vojsko AČR originál

Detailní popis produktu

Pouzdro pogumované na bodák/bajonet SA58 protichemické vojsko AČR originál

Bodák vzor 58 je standardním příslušenstvím samopalu vzor 58, vyráběného v České zbrojovce Uherský Brod.

• Ochranné pouzdro na koženou pochvu československého bodáku vzor 58 / Vz.58 (gumové pouzdro na bodák - bajonet ČSLA/AČR k Sa58).
• Navrženo jakou součást vybavení protichemickému oděvu FOP-96 - nahrazujícímu ekvivalentu československého OPCH 70 tzv. "Atombordel".
• Opasková sumka na bodák k samopalu SA 58.
• Zapínání na plastový čep.
• Prošívaná, silně pogumovaná konstrukce odolná proti vlhkosti.
• Nošení nasunuté na opasku do maximální šířky 70 mm.
• Varianta pouzdra pro pravostranné použití (pro praváka) uchycené na levé straně opasku.
• Vyrobeno v České republice z prvotřídních materiálů na začátku 21. století (převážně rok 2002, 2003, 2004, 2006).
• Používáno chemickými vojsky ozbrojených sil Armády České republiky (AČR).
• Ilustrativní fotografie - bodák není součástí.
• Zánovní stav (pouzdra jsou nepoužité, dlouhodobě skladované, převážně ošetřené mastkem/klouzkem proti přirozenému stárnutí materiálu, vyřazené z armádních zásob).

Barva: zelená khaki

Rozměry: cca 32 x 5,5 cm

Materiál: pogumované plátno

Hmotnost: cca 33 g

Armádní originál Československé lidové armády

Vývoj a výroba bodáku vz. 58

• Výroba bodáku se rozběhla současně s výrobou samopalu vzor 58. Autorem designu bodáku byl Jiří Čermák. První dodávku obdržela armáda počátkem roku 1960. Bodák byl od začátku koncipován tak, aby bylo možné jeho použití jednou rukou všude tam, kde z jakéhokoli důvodu situace neumožnila nasazení bodáku na samopal. Čepel je zkrácena tak, aby její délka vyhovovala při boji zblízka při držení rukou. Je štíhlá, ale dosti silná se středovým hrotem a krátkým falešným ostřím, oboustranně odlehčená žlábkem. Ve hřbetu rukojeti je drážka pro nasazení na kolejničky s ozubem na spodku hlavně samopalu.
• V průběhu let se bodák vyráběl v několika variantách. Všechny měly stejné rozměry, lišily se pouze menšími změnami a detaily v průběhu výroby. Výrobcem bodáku byla Česká zbrojovka Uherský Brod, která vyráběla i samopaly. Zde se bodáky také kompletovaly, protože střenky a pochvy vyráběli jiní výrobci. Bodáky se zprvu pracně vyráběly z výkovků, po první vzhledové inovaci již technikou přesného lití. Dohotovení se provádělo třískovým obráběním, leštěním a černěním. Výrobu bukového dřeva na samopaly a bodáky zajišťoval Dřevařský závod Litovel. První model bodáku měl střenky rukojeti vyrobeny z hranolu bukového dřeva a byl tím dost odolný. Bukové střenky neměly z vnějšku žádné značení, po jejich demontování je však možné vidět ve výřezu střenky pro řap vyražené dva zkřížené meče a značku OTK.
• Asi dva roky po začátku výroby nahradil dřevo na samopalech materiál lisovaný z dřevotřískového buku, pojený formaldehydovým resolem. Tento materiál byl vyvinut v závodě Bučina Zvolen a z této masy se také začaly vyrábět střenky bodáků. Střenky se vyráběly ze dvou polovin, lepených k sobě epoxidovou pryskyřicí. Protože pevnost lepení se ukázala jako nedostatečná, muselo dojít časem k pojištění jedním nýtem. Druhým nýtem byl většinou bodák opatřován ve Vojenském opravárenském závodě (VOZ), při uvolnění lepeného spoje. Zajímavé exempláře jsou ty, kde pro nedostatek původních střenek na tento typ došlo k navařování prodloužené stopky rukojeti a osazení střenek posledního typu.
• Pro usnadnění manipulace s bodákem došlo v 70. letech k protažení příčky dole v záštitu ve tvaru štíhlého nosce, který zabraňoval sklouznutí dlaně. Zároveň poskytoval lepší oporu při použití bodáku jednoruč. I tato třetí varianta je s krátkým řapem, oválné vybrání v řapu však bylo o 10 mm delší a 2 mm širší než u předchozích dvou variant. Paradoxně se neřešila potíž s uvolňováním střenek a střenky se opět jen lepily. Později se jistily jedním nýtem a další jeden až dva se přidávaly postupem výroby a při opravách ve VOZ, někdy kuriózně doprostřed nebo na konec střenky, zřejmě podle rozsahu poškození lepeného spoje. Tato třetí varianta bodáku se vyráběla technikou přesného lití. Jelikož vojáci neměli rádi vojenskou službu, nechovali se pěkně k výstroji a výzbroji, a s bodáky se často házelo. Docházelo tak často ke zlomení střenek tam, kde končil krátký řap rukojeti. Proto se přistoupilo ke čtvrté variantě bodáků. Došlo k prodloužení řapu bodáku po celé délce rukojeti, řap navíc přečníval asi o 5 mm přes konec střenek hlavně proto, aby při nárazu vrženého bodáku na cíl opačným koncem nebyl dosed na střenku, ale na prodloužený řap. Bodáky byly od výroby tupé a k jejich nabroušení mělo dojít údajně až v případě války. Objevovaly se i broušené bodáky, ale ty byly určeny pro speciální jednotky. Bodák byl tupý proto, že již Němci za války přišli na to, že bodák s tupým ostřím způsobuje hůř léčitelné rány, než bodák ostrý. Vyřazení vojáka po bodnutí neostřeným bodákem je delší, než po ráně bodákem naostřeným. Bodák byl určen na bodnutí, ne na řezání.

Pochvy

• Pochva u bodáku je celokožená, sešitá ze tří vrstev hovězí přírodní kůže a u hrotu je z obou stran zesílená další vrstvou. Sešití je jistěno nýty. Závěsné poutko je postaveno šikmo k pochvě, takže bodák je umístěn na opasku v úhlu asi 40 stupňů. Většina pochev je šita pro umístění na levé straně opasku, ale vyráběla se i verze pro leváky. Jedna z variant pochev má závěsné poutko šité jako samotný kus; k pochvě je našito a nanýtováno pěti nýty. Tuto pochvu vyráběl první výrobce pochev GALANTA. Dalším výrobcem byl podnik KOZAP, jehož výrobky se mimo značení lišily tím, že poutko bylo již šito jako součást svršku, prošívání nebylo tak důkladné, ale jistilo je šest nýtů. Tento vzor zůstal zachován i v poslední fázi výroby u všech ostatních výrobců. Poté převzaly výrobu Kožařské závody Liptovský Mikuláš a poté firma SNAHA Karlovy Vary, která se v závěrečné fázi výroby pochev (po revoluci) dělila o zakázku s podnikem EPRUZ. Pochvy firmy EPRUZ se vyznačovaly horší kvalitou zpracování, méně kvalitní kůží a zapínáním na patentový druk. Armádní regulovčíci a hradní stráž měli pochvy šité z bílé lakované kůže. Chemické vojsko mělo zvláštní pochvu ze zelené pogumované tkaniny bez jakéhokoli zesílení.

Bajonet (z francouzského slova „baïonnette“) případně bodák, dříve i bodlo, je bodná, případně i sečná zbraň podobná noži nebo dýce, upevňovaná k hlavni dlouhé ruční palné zbraně zejména pušky, aby jí bylo možno v případě potřeby použít k napadení nepřítele nebo obraně nositele této palné zbraně. V současnosti jde o zbraň spíše zřídka a většinou pouze nouzově využívanou (povětšinou když dojde munice a je nutno bojovat primitivními manuálními technikami v soubojích muže proti muži, takový souboj je obvykle veden nejen bajonety či noži, ale i polními lopatkami či jinými vhodnými předměty). Moderní bajonety mohou většinou plnit i jiné funkce, například bojového nože nebo nůžek na stříhání drátu.

Poté, co byl do výzbroje československé armády zaveden sovětský náboj 7,62 × 39 mm vz. 43 a v roce 1954 byl výzkum přesunut do Konstrukty Brno, byly vypracovány nové takticko-technické požadavky a vývoj zbraně byl roku 1956 znovu zahájen pod krycím názvem „Koště“. Hlavním řešitelem tohoto úkolu byl ustanoven Jiří Čermák, s nímž na tomto projektu spolupracovali především Ing. Bohuslav Novotný, Jindřich Jakubec a Karel Vystrčil. V roce 1958 získala zbraň čestný diplom na výstavě Expo 58. I přes to, že ještě neproběhly vojskové zkoušky bylo armádou 29. 1. 1959 vydáno povolení k zahájení sériové výroby a 10. 2. 1959 byla tato zbraň rozkazem ministra národní obrany zavedena do československé armády jako 7,62 mm samopal vz. 58. 120 kusová ověřovací série byla dokončena až po tomto datu a následně od března do června 1959 probíhaly vojskové zkoušky.

Samopal vzor 58

7,62mm samopal vzor 58 (také nazývaný Sa vz. 58) je československá útočná puška vyráběná Českou zbrojovkou Uherský Brod, určená k ničení živé síly a lehce obrněných cílů. Pracuje na principu odebírání plynů z hlavně a může střílet jednotlivými ranami nebo dávkou. Používá puškový náboj středního výkonu 7,62 × 39 mm vz. 43, zásobník je konstruován na třicet nábojů. Je ve výzbroji slovenské armády a slovenské policie, v české armádě byl používán do roku 2011. Terminologicky nesprávně je vzor 58 označen jako samopal, přičemž podle současné terminologie jde o útočnou pušku.

Vývoj SA58

Po ukončení 2. světové války začaly Česká zbrojovka a Zbrojovka Brno pracovat na návrhu zbraně vycházející z německé útočné pušky StG 44 Sturmgewehr a její munice 7,92 × 33mm Kurz. Protože měl ale v té době větší prioritu vývoj nového samopalu (Sa 23/25), o projekt nebyl ze strany vojenské správy zájem. Po zavedení náboje 7,62 × 25 mm Tokarev vojenská správa trvala na úpravě stávajících samopalů Sa 23/25 na munici 7,62 × 25 mm Tokarev. Výsledkem byl samopal Sa 24/26, přijatý 11. 6. 1951 do výzbroje československé armády. V roce 1953 byly vypracovány takticko-technické požadavky na „univerzální ruční zbraň pěchoty“. Byla požadována účinná střelba na 400 m a dobrá přesnost střelby. Hmotnost měla být max. 3,5 kg a zbraň měla být konstruována na náboj 7,62 × 45 mm vz. 52.

Byly vypracovány tyto projekty:

• ZK 503 (konstruktéři bratři Koučtí ze Zbrojovky Brno)
• ČZ 522 (konstruktér Jiří Čermák z České zbrojovky)
• ZB 530 (konstruktér Václav Holek ze Zbrojovky Brno)

Varianty:

• 7,62 Sa vz. 58 P (pěchotní, tzv. pádlo) – s pevnou pažbou.
• 7,62 Sa vz. 58 V (výsadkový, tzv. kosa, dříve slangově nazýván sklopka) – se sklopnou ramenní opěrkou.
• 7,62 Sa vz. 58 Pi – (pěchotní, tedy s pevnou pažbou a s infradalekohledem) – s boční lištou na upevnění zaměřovacího infradalekohledu NSP-2, tlumičem plamene a dvojnožkou upevňovanou na nosič mušky (místo bodáku).
• CZH 2003 Sport; CZ 858 Tactical – semiauto varianty zbraně určené pro civilní účely. Konstrukčně jde o totožnou zbraň s upraveným spoušťovým mechanismem, který neumožňuje střelbu dávkou, ale pouze jednotlivými ranami.
• Malorážka a adaptér .22 LR pro VZ 58 – semiauto varianta zbraně určená pro sportovní a cvičné účely. Malorážka vykazuje stejné rozměry a ovládání jako původní VZ 58, střílí ze zadní polohy závěru. Malorážkový adaptér je určen pro všechny varianty a ráže pušek odvozených z VZ 58. Konstrukčně se shoduje s malorážkou, závěrový mechanismus malorážky je tedy použitelný jako malorážkový adaptér (po doplnění o vložnou komoru se sponou, resp. o vložnou hlaveň). Zbraň vyvinula a vyrábí česká společnost Highland Arms.
• AP-67 – přerážovaná verze na munici 7,62 × 51 mm NATO.
• AP-Z70 – přerážovaná verze na munici 5,56 × 45 mm NATO.

Využití NATO variant

• Přerážované verze samopalu vz. 58 na 7,62 x 51 mm a 5,56 x 45 mm byli také použity ve Válce v Afghánistánu. Tyto varianty se ve válce tolik neuplatnily, jelikož se zásahem do mechanismu zbraně její efekt snížil. Proto byla nahrazena puškami M4 a CZ BREN 2.

Bojové vlastnosti:

• Samopal 7,62 mm Sa vz. 58 je zbraň jednotlivce určená k ničení živé síly nepřítele střelbou, pažbou nebo bodákem zejména v boji zblízka. Dále jej lze použít ke střelbě na útočící letouny a vrtulníky. Přepínačem lze přepnout na střelbu jednotlivými ranami, nebo dávkami. Polohy přepínače jsou označeny „1“ (jednotlivé rány, přepínač k sobě), „0“ (zajištěno, přepínač dolů) a „30“ (dávka, přepínač vpřed). Počet ran v dávce závisí na době stisknutí spouště. Prakticky lze střílet nejkratšími dávkami po dvou ranách – vyžaduje to zkušenost střelce.

Vzdálenost účinné střelby:

• na pozemní cíle – do 600 m
• na pozemní cíle dávkou – do 400 m
• na skupinové pozemní cíle – do 800 m
• na vzdušné cíle – do 500 m
• maximální dostřel – 2 800 m (na celé délce letu má střela smrtící účinek)

Příslušenství (ke každému samopalu vz. 58 patří příslušenství):

• brašna na zásobníky (sumka) 4–6 zásobníků
• dvounožka
• taktický uvolňovač zásobníku
• sada spojek zásobníků
• úsťová brzda
• tlumič
• lišta s boční montáží pro úchyt kolimátoru
• bodák vz. 58
• pouzdro bodáku
• jednotný popruh ručních zbraní
• čištění na samopal v plátěném pytlíku (dvoudílný vytěrák, koudelníček, žíněný kartáček, chránítko ústí, redukce pro střelbu cvičnou municí, olejnička, montážní trn)

Srovnání Sa vz. 58 a AK 47

Na první pohled se zdá, že je Sa vz. 58 jen další kopií slavného Kalašnikova AK-47. To je ovšem omyl. Konstruktéři samozřejmě vycházeli z tehdy existujících zbraní StG 44 a AK-47, ale nejdůležitější část zbraně, tj. její vnitřní mechanismus, je kompletně odlišný a použitý systém uzamčení závěru nebyl doposud u zbraně této kategorie použit.

Obecně má Sa vz. 58 vyšší kadenci ran (800 za minutu) než AK-47 (600 za minutu). Díky tomu je Kalašnikov zvladatelnější, ovšem méně předvídatelný než Sa vz. 58, který má větší zdvih hlavně. Díky většímu otvoru pro vyhazování nábojnic je u Sa vz. 58 menší šance zachycení nábojnice v komoře. Celá sestava závěru také na rozdíl od Kalašnikova zůstane po posledním výstřelu vzadu, což pomáhá vojákům určit stav střeliva. Obě zbraně jsou ovšem přes všechny systémové odlišnosti mimořádně spolehlivé.

Československá lidová armáda provedla srovnávací testy mezi Sa vz. 58 a AK-47, které měly novou zbraň s osvědčeným Kalašnikovem porovnat. Bylo vybráno několik pušek od obou typů, ty byly rozebrány a z těchto dílů byly složeny dvě „nové“ zbraně. Poté bylo z každé zbraně vystříleno 20 000 kusů střeliva. Za střelcem stáli asistenti, kteří průběžně dobíjeli zásobníky. Střelec po vystřílení zásobníku proto jen dal ruku dozadu, dostal nový, nabil a pokračoval. Po každém třetím zásobníku ponořil celý samopal na chvíli do sudu s vodou, aby jej ochladil.

Po skončení testu byly obě zbraně rozebrány a zjišťovala se míra jejich poškození. Obě zbraně (Sa vz. 58 i AK 47) obstály na výbornou. Za celou dobu testu se u obou vyskytla jedna závada. U Sa vz. 58 to byla prasklá vratná pružina závěru.