Řád Vittorio Veneto válečné vyznamenání rytířské třídy Itálie originál

Detailní popis produktu

Řád Vittorio Veneto válečné vyznamenání rytířské třídy Itálie originál

Řád Vittoria Veneta je italská čestná instituce , která sdružuje osoby oceněné pamětním vyznamenáním, skládající se pouze z rytířské třídy Vittorio Veneto.

Řád Vittorio Veneto (italsky: Ordine di Vittorio Veneto) byl italský řád, udělovaný veteránům první světové války, kteří v ní bojovali nejméně šest měsíců. Byl založen roku 1968. Řád byl udělován v jedné třídě – rytíř. Byla s ním spojena malá penze 60 000 lir, vyplácená rytířům s malým příjmem. Hlavou řádu byl italský prezident, který jej uděloval na doporučení italského ministerstva obrany.

Zákon zakládající vyznamenání stanovil, že kdokoli, kdo je vyznamenán, má právo na rytířský diplom, na kterém se hrad Buonconsiglio v Trentu a katedrála San Giusto v Terstu objevují jako panství a čestný kostel .

Ozdobou, kterou člověk mohl nosit, byl místo toho plný, rytý řecký kříž , opatřený štítem ve tvaru pěticípé hvězdy podepřeným stuhou s barvami italské vlajky a modrým pruhem.

Řecký kříž je kříž sestávající ze čtyř ramen stejné délky, která mezi sebou svírají pravý úhel.

• Národní rytířský řád udělovaný Italskou republikou.
• Na rubu pěticípá hvězda a nápis „Ordine di Vittorio Veneto“ (Řád Vittoria Veneta), na líci je pak vytlačena vojenská přilba.
• Látková stuha v italských trikolóře s modrým pruhem uprostřed.
• Ilustrativní fotografie - diplom a menší medaile z fotografie č. 4 není součástí.
• Nové zboží (baleno v původní polstrované plastové etui, dlouhodobě skladované, vyřazené z armádních zásob).

Rozměry:

• medaile: cca 54,8 x 41,8 mm (výška x šířka)
• stuha: cca 6,8 x 3,9 cm (výška x šířka)
• etuie: cca 13,6 x 6,1 x 2,1 cm (výška x šířka x hloubka)

Hmotnost: cca 16 g (medaile) / 65 g (balení)

Barva: italská trikolóra (zelená, bílá, červená), modrá, černá

Armádní originál

Řád byl založen zákonem 263/1968 k padesátému výročí italského vítězství v první světové válce , aby «vyjádřil vděčnost národa» všem italským vojákům, kteří bojovali za první světové války , popř. v předchozích válkách získali válečný záslužný kříž nebo se ocitli v pozici, aby jej mohli udělit.

Rytířský diplom Vittorio Veneto
Byl určen všem veteránům, kteří 1. ledna 1968 ještě žili a požívali občanských a politických práv ; kromě uznávacího diplomu zákon rovněž stanovil pro oprávněné osoby s příjmem nepřesahujícím minimální základ daně předpokládaný pro účely doplňkové daně nevratný doživotní příspěvek ve výši 60 000 lir ročně, splatných ve dvou pololetních splátkách 30. června a 20. prosince; jedinou předpokládanou formou vratnosti byla v případě úmrtí příjemce další renta vyplácená vdově nebo pozůstalým dětem; zákon stanovil, že příspěvek mohli využít i bojovníci rakousko-uherské armády , kteří se účastnili války v období 1914-1918 a kteří se po anexi dobytých území stali italskými občany.

Ačkoli na něj měl právem nárok, nebyl udělen automaticky, neboť břemeno jeho žádosti leželo na oprávněném veteránovi, který o něj musel požádat prostřednictvím obce bydliště.

Delfino Borroni , poslední rytíř Vittorio Veneto, zemřel v roce 2008 ve věku 110 let.
Zákon postavil prezidenta republiky do čela řádu, který zahrnoval pouze rytířskou třídu. První hlavou státu, která tomu předsedala, byl Giuseppe Saragat. Řádové radě, která žádosti vyhodnocovala, předsedal voják ozbrojených sil v hodnosti ekvivalentní armádnímu generálovi , další čtyři vojenští příslušníci v hodnosti generála nebo admirála a prezident Národní asociace bojovníků a veteráni.

Vzhledem k tomu, že jde o řád, který uděloval ocenění veteránům akce uzavřené půl století před jejím zřízením, počet jejích nositelů se v průběhu let postupně snižoval až do jeho faktického klidu dne 26. října 2008, kdy zemřel poslední vyznamenaný za života. Delfino Borroni , který zemřel ve věku 110 let. Bylo proto zrušeno dílem 2268 c.1 Legislativní vyhlášky 66/2010, Vojenského zákoníku , ale následná úprava obsažená v Legislativní vyhlášce 20/2012, Změny a doplňky legislativní vyhlášky ze dne 15. března 2010, n. 66 , čl. 20, c. 2 a umění. 10 c. 8, ji obnovil , čímž ji formálně ponechal v platnosti.

Historický vývoj řeckého kříže

V architektuře dává křížení hlavní a transeptu kostelům půdorys ve tvaru kříže. O řeckém křížovém půdorysu mluvíme u kostelů, ve kterých mají hlavní loď a příčná loď stejnou délku a protínají se v polovině své délky. Jinak, když loď a transept jsou různé délky, to je voláno latinský křížový plán.

Půdorys řeckého kříže je typický pro byzantské umění : prototypem je zničený kostel svatých apoštolů v Konstantinopoli , poté oživený v Itálii během raného středověku, ale téměř úplně nahrazený latinským křížem s příchodem románského stylu . Slavným příkladem byzantského inspirovaného řeckého křížového kostela je bazilika San Marco v Benátkách .

Řecký křížový plán byl oživen ve střední Itálii během renesance , kdy byly postaveny četné budovy s centrálním plánem , plán, který měl Filippo Brunelleschi příležitost experimentovat ve staré sakristii San Lorenzo a v tomto mistrovském díle formální harmonie, která je kaple Pazzi . Bratři da Sangallo se nechali inspirovat výsledkem: nejprve Giuliano postavil baziliku Santa Maria delle Carceri v Pratu , poté Antonio navrhl kostel San Biagio v Montepulcianu ; Ze stejného období pochází také nejistě připisovaná Santa Maria della Consolazione v Todi a původní projekt Bramanteho a Michelangela Buonarrotiho pro baziliku sv. Petra ve Vatikánu . Bramante také znovu zavedl tuto typologii v severní Itálii, kde již Leon Battista Alberti experimentoval se schématem v kostele San Sebastiano . V Marche, nedaleko vévodského paláce Urbino a Bramanteho rodiště, byla v roce 1495 postavena rozlehlá svatyně Santa Maria delle Stelle ve tvaru řeckého kříže na zakázku obce Cagli . Další příklad řeckého křížového kostela lze nalézt v městečku Cellere v provincii Viterbo, kde stojí kostel Sant'Egidio, známější jako kostel Sangallo, jak jej navrhl Antonio da Sangallo mladší .

S kostelem Gesù v Římě a úpravou projektu sv. Petra lze považovat experimenty na půdorysu řeckého kříže za ukončené, implantací renesanční harmonie do praktičtějšího modelu latinského kříže. Během baroka však Pietro da Cortona vytvořil kostel Santi Luca e Martina v Římě pomocí mírně protáhlého řeckého kříže; také podlouhlému řeckému kříži lze přičíst kostel San Carlo ai Catinari , také v Římě, a kapli Sorbonny v Paříži .

Jestliže se v pravoslavném a východoevropském umění řecký kříž používá bez přerušení dodnes, v západním katolickém světě byla tato typologie po renesanci obnovena jen příležitostně.